El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Pondělí, 15. 9. 2014., 8. den: Viana - Navarrete, 25,8 km, 1 geokeška
V donačním albergu ve Vianě jsme dostali i snídani. Naházeli jsme jim za to několik eur do kasičky a ještě za šera, v příjemně chladném počasí vyrazili z města ven a dolů. Stejně jako vloni, i letos jsme před Logroněm odbočili na starou trasu Camina, k přírodní rezervaci Las Caňas, kde jsem "zkontroloval" loni nalezenou kešku :-). Šedé mraky nad námi nevěštily nic dobrého a skutečně, sotva že jsem se vrátil k lavičce, na kterou jsme si odložili ruksaky, začalo pršet. Navlékli jsme hbitě potahy na ruksaky a oblékli větrovky a asi hodinu jsme pak pochodovali v tichém dešti. Moc nám to ale nevadilo. Déšť ještě před Logroňo ustal a tak jsem před mostem, pod lavičkou, i bez GPS našel mikrokeš, kterou jsem vloni vyndat nemohl, jelikož tam vytrvale seděl mladík se smutným výrazem ve tváři.
V Logroňu jsme se prošli po Calle Rúa Vieja, jež je částí Camina, prohlédli jsme si studnu a kostel Svatého Jakuba, bohatě zdobenou budovu zemského parlamentu, udělali si fotku se sousoším poutníků a zašli do Supermercado (prodejna s potravinami) doplnit zásoby. Potom jsme ještě dlouho šli ven z města přes parky La Laguna a San Miguel ven z města, než jsme se podchodem pod magistrálou dostali na volné prostranství, na cestu vedoucí do parku oddechu La Grájera. Když jsme dorazili k jezeru ležícím v centru parku, sluníčko už hezky svítilo. Sedli jsme si na terasu baru, objednali kávu s mlékem, řekli si o heslo k wifi, sundali boty i ponožky, užívaje sluníčka jsme se dobrou hodinu jsme se tam měli náramně fajn.
Po hodině nám ale nezbylo nic jiného, než jít zase dál. Do Navarrete to bylo ještě nejméně 5 km a odpoledne mezitím notně pokročilo. Cesta se nějakou dobu kroutila sem a tam, někdy téměř do protisměru, až nás nakonec vedla souběžně s dálnicí Logroňo-Burgos. Tam se poutník poprvé setkává s tucty křížů z proutků vetkaných do pletiva plotu oddělujícího poutní stezku od dálnice. Cesta táhlým stoupáním vede na vršek, odkud, jakmile začne klesat, je už vidět "býk" - obrovská socha, kterých je po Španělsku rozseto více. Tady však dobře informovanému poutníku (jakým já jsem) napovídá, že Navarrete už není moc daleko.
Nicméně, než jsme tam dorazili, noclehárny na kraji města, včetně té, ve které jsem vloni ubytován byl s pouhými dvěma dalšímy poutníky už byly všechny "completo". V městském albergu zbylo ještě pár míst v horním patře, rychle jsme je obsadili a to bylo naše štěstí. Během půl hodiny bylo plno i tady. Setkal jsem se tam s Mirkem, prvním, a jak se později ukázalo i jediným českým poutníkem. Moc zajímavý člověk to ale nebyl a proto kromě několika zdvořilých vět, jsem se s ním pak už další kontakt neudržoval. Téměř současně se na posteli pode mnou uvelebil István, se kterým jsme se od tohoto dne mnohokrát potkávali, většinou však jen na konci etap. Se svým velkým batohem se totiž potácel dost pomalu a kvůli špatným botám trpěl i s velkou bolestí, na kterou celou destu bral nějaké pilulky. Byl to člověk mého věku, neovládající kromě své mateřštiny jinou řeč. Byl ale velmi přátelský. Hned nám nalil vlastní pálenku a podle toho, co vykládal o svých loveckých zážitcích v Keni jsem byl přesvědčen, že má i tady s sebou v batohu další 3 litry. Kupodivu ale neměl. Rozdělil se s námi o poslední doušky.
Po sprše a praní jsem sešel o dvě patra níž do společenské místnosti sloužící také jako jídelna a kuchyně. Do kuchyňského pultu tu byla zcela neobvyklým způsoben vestavěna i pračka, a to právě do jeho prostředku. Bylo udivující, že kromě Evy a mně nikomu nevadilo, že si jedna pitomá francouzská slepice pohodila své špinavé prádlo na pult a jelikož pračka už běžela, odešla. Ostatní si mezitím klidně krájeli zeleninu, k přípravě salátu, či chystali něco jiného k večeři a jenom nám s Evou -jak my Maďaři říkáváme- "pěnila huba" zlostí nad nehorázností té ženské, i nad netečností ostatních poutníků, drtivou většinou pocházejích z "civilizovaného západu".
Ještě jsme se krátce prošli po malebném městečku lemujícím svah vyššího kopce a proto připomínajícím Cirauquí, kde jsem koupil k večeři láhev San Miguel a ke snídani kvarteto jogurtů. Při zpáteční cestě jsme prošli terasou baru, kde nás zaslechla mluvit maďarsky jedna číšnice. Poprosila nás, ať chvilku počkáme, zaběhla dovnitř a vrátila se s kolegyní, nadšeně nás vítající Maďarkou, která se tu usadila, cítí se tu dobře, je tady šťastná. Než jsme se vydali na cestu zpět, chvíli jsme si s ní povídali. Na lavičce před albergem jsme pak ještě chvilku poseděli, vyhodnotili dosavadní zážitky a došli k závěru, že nám vlastně ke štěstí nic nechybí.